stracena nadeje kapitola3

18. srpna 2007 v 19:53 | michelle
přítomnost
Zavřel oči, cítil to dusno, vůni… jakoby vedle něho stáli. Znovu tam stál, znovu viděl jejich překvapené tváře… znovu a zas.

"Kde je Buffy, musím s ní okamžitě mluvit!" Vtrhl jsem do dveří, div jsem je nevyrval z pantů. Nevěděl jsem, kde nyní bydlí, ale můj upírský smysl mě k nim přivedl. Stačil jediný pohled na Will. Jakoby nechápala, na co se ptám, to překvapení a zároveň bolest, která se jí zračila v očích.
"Kde je!" Chytl jsem Alexe za košili a přirazil ke zdi.
"Angele…" teplý dotek dlaně, okamžitě jsem se otočil... ale nestála tam Buffy, nedala mi svou drobnou ručku na rameno, ne, byla to Dawn, její sestra.
"Dawn, co se tu děje?" Ozvalo se mi za zády, málem jsem zapomněl, že šel se mnou i Spike s Phoebe…
"Ty to nevíš?" Uslyšel jsem Alexův hlas, ale nespustil jsem oči z mladé… nyní již dospělé brunetky. Stekla jí po tváři jediná slza.
"Ne…" zakroutil jsem hlavou. Objala mě. Tupě jsem zíral na zem, cítil jsem, jak se chvěju stejně jako klíček, mezi vzlyky rozpoznávám pár vět.
"Přes 4 roky Angele… přes 4 roky… stejně jako Giles…" zradily mě nohy a sesunul jsem se i s Dawn na zem. Cítil jsem pohledy, všichni se na nás dívali. Mě to bylo jedno, chtěl jsem, aby někdo vykřikl apríl a zvonivým smíchem by se ke mně hrnula ta zlatovláska, kterou jsem miloval. Sakra, i kdyby byla vdaná, bylo by mi to jedno!
"Ne… cítil bych to, věděl bych, že se něco stalo…" upřel jsem svůj zrak na Willow. "Proč jste mi…" polkl jsem, v krku jsem měl snad stokilový knedlík.
"Ne…" čarodějka se zamračila a já v tu chvíli zadoufal, že řekne, že jsem si to vše vyložil špatně, že moje Buffy žije. Koutkem oka jsem spatřil, jak Spike ztuhl, též tomu nevěřil.
"Myslela jsem si, že ti to dají vědět, bylo toho tehdy tolik, nebyla jsem tu když… ne, někdo ti to přeci musel dát vědět…" obrátila se na Alexe, ale to už jsem dál nevnímal.

Jediné, co pro mě bylo důležité, bylo, že moje Buffy je mrtvá a já tam nebyl. Čtyři roky jsem žil v domnění, že paprsky slunce hýčkají její tvář… V naději, že k ní jednou přijedu jako člověk a budu jí smět vynahradit vše, po čem kdy toužila. Konec. Nejvíc se nenávidím za to, že jsem to nepoznal. Nemiloval jsem jí o nic míň… ale přeci tehdy jsem poznal, že je mrtvá… a nyní ne, zklamal jsem… zklamal jsem mojí Buffy…
V mysli jsem uslyšel znovu Wesova slova, která jsem až nyní pochopil.
"Najdeš to, co je zjevné…" nemluvil o Phoebe, ale o Buffy, ale proč až nyní, po takové době…? Ve svém životě lituju mnoho věcí, ale nejvíc té, že jsem jí neřekl, jak moc jí miluju a též že se nedozvěděla, že jsem jí nezradil, že jsem si Ninu nevzal... lituju a miluju…"


"Hej, ty jsi Angel?" Houkl na něj upír.
"Jdeš pozdě, kde máš pomoc?" Ani se na něj nepodíval, stále zíral do vln, ve kterých doufal, že najde odpuštění.
"Támhle za rohem na mě čekají, co prachy?"
"Až těsně před, chci si být jistý…" upír seskočil ze zábradlí, přešel přes střepy, které zapraskaly pod jeho váhou. "Jdeme na to."

Ležel. Před očima se mu zjevovaly hvězdy. Tak nějak se cítil. Některé byly už stovky let mrtvé, stejně jako on, ale jejich záře se objevila až nyní. A on žije, ač nemá pro co, za co. I když žije , pomalu odchází tam, kam patří, stejně jako záře hvězd. Do temnot.
"Tak kamaráde, seš si jistý?" Naklonil se nad ním upír, který byl zjevně štěstím bez sebe, že může něco takového provést. Ostatní jeho kumpáni se drželi v pozadí.
"Peníze máš u zábradlí v odpadkovém koši." Znovu očima zabloudil na nebe. Rychle mrkl a na tmavém plátně s blýskavými ozdobami se mu zjevila rozjasněná Buffyina tvář, smála se, jakoby bylo vše v pořádku. Opět pohnul víčky, ale tvář své lásky již neviděl. Uslyšel poslední ránu a pak nic…

Chlad. Ticho. Tma. Takhle mohl být se svou Buffy navždy. Ponořen do vzpomínek. Hladit jí po její tváři. Vidět, jak jí jiskřičky života vesele plápolají v očích pokaždé, když se na něj podívá. Tma. Ticho. Jeho přátelé.

"Angele… vzbuď se." Oslepila ho bělostná zář. Váhal, jestli bude ještě schopný otevřít oči.
"Buffy?" Z velkou námahou zaostřil. "Jsi znovu krásný sen? Nyní neodcházej…" chtěl k ní natáhnout ruku, ale nemohl. Ve svém těle už nebyl pánem.
"Co jsi to udělal, Angele…" Buffy píchlo u srdce.
"Nejsi opravdovská, jsi mrtvá… vím to, řekli mi to…"
"Ano, ale jsem konečně šťastná. Volná. Proč mi to chceš vzít?" Bílé šaty mírně zavlály. "Bez boje, beze ztrát, upoutaná k svobodě…"
"Ne, to já nechci…"
"Ano? Tak proč jsi tady? V samotě, opuštěný. Tak lehko ses vzdal? Chceš trpět navždy? Tam nahoře tě potřebují." "Vím, jaké to pro tebe musí být… já, před lety… bože, je to už mnoho let a přitom přesně vím, jakou prázdnotu jsem cítila, když jsem ti vrazila meč do hrudi a tak podepsala smlouvu, která nás definitivně rozdělila… ta bolest a přitom nic necítíš. Chceš řvát a přitom potřebuješ ticho. Pláčeš, ale nikdo to neslyší…"
"Bez tebe nemá nic smysl… Buffy odpusť, já… nepoznal jsem, že jsi mrtvá. Zradil jsem tě…" "Jak mám chodit po tomto světě, když vím, že ty tam nejsi?"
"Tím, že jsi žil?"
"Já… proč jsem to nepoznal, vždyť tě miluju, Buffy, tak moc tě miluju a ty jsi mě opustila… vrať se mi…"
"Víš, proč tu jsem? Rok před tím než jsem zemřela… přivolaly si mě Síly a řekly, že toto se stane." "Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Zemřeš a on půjde ke dnu… ani jsem netušila, jak přesná jsou jejich slova." "Uvedly mě do… já nevím čeho, prostě jsem se ocitla zde, věděla jsem, co se stalo, proč jsi to udělal, co se stane. Vlastně nyní mě vidíš živou… Máš asi mnoho otázek, ale tady čas plyne jinak… třeba teď někde žije mladý Giles a přitom má z mého hlediska zemřít až za rok. Je to zamotané, vše lze, ani já sama to nechápu, ale to je jedno. Vím jedno, jsem tu proto, abys bojoval. Tam nahoře jsou přemožitelky, dívky, které tě potřebují, jako já tehdy potřebovala tebe." "Lásko, ty víš, že jsme se zrodili pro to, abychom tento svět zachraňovali stále dokola, ač se někdy zdá, že naše síly docházejí… já jsem si pomáhala myšlenkou na tebe, ale ty… mysli na lidi, kteří díky tobě mohou žít…"
"Nemá to smysl, neustálý boj a za co? To, co jsem v životě chtěl, mi vzali. To, co jsem chtěl, jsem zradil, zničil. Musím ti toho tolik říct… Nevzal jsem si Nin,u já…"
"Nyní to vím, nebudu to vědět, až se vrátím a prožiju poslední rok, ale vím to teď a tady a budu to vědět, až zemřu."
"Jeden hovor. Angel se žení. Nevěřila jsem tomu, že by něco takového udělal, ne… ale když jsem tam stála a viděla tě. Takový oblek jsi měl jen jednou… když jsi se mnou tančil. Náhle se mi vybavily všechny vzpomínky. Ty krásné i smutné. Prásk. Kolik let uběhlo, jakou cestu jsme ušli. V tu chvíli jsem se chtěla k tobě rozběhnout, říct, ať si ji nebereš. Chtěla jsem slyšet, že mě stále miluješ. Ale nic nepřicházelo, nemohla jsem se pohnout. Mé tělo bylo paralyzované, když jsem pozorovala Ninu, jak se zářivě směje, krásné bělostné šaty, byla blízko tebe… mohla se tě dotknout, kdykoliv by se jí zachtělo. Kdykoliv… tak moc jsem jí záviděla. Na tom místě jsem měla stát já! Já! Ale ne… osud tomu přál jinak a v tomto životě nám nebylo přáno. Pochopila jsem, že tě musím nechat odejít. Odejít naději. Nechat tě… žít…"
"Budu tě pozorovat, hlídat tě, pomáhat ti, ale to nepůjde, pokud nebudeš chtít ty sám. Miluju tě, nech mě odejít." Jemně ho pohladila. "Nemůžu být klidná, pokud ty jsi na dně. Bolest, kterou cítíš, je mou bolestí… nech jí odejít se mnou…"
"I kdybych chtěl, nemůžu se odsud dostat. Tady jsem uzavřený s tebou, mými vzpomínkami na tebe. Můžu je prožívat znova a zas…" "Můj svět, snít napořád. Hladit tvé vlasy, utápět se ve smaragdových mořích, které mě okrádají o klid."
"Až co… dokud nezemřeš vyhladověním? Dokud tam nahoře všechny nepobije další zlo, které určitě přijde? Sakra, Angele. Nebudu na tebe milá, pokud si to neuvědomíš! Já jsem mrtvá, ano, ale ty žiješ! A má to důvod. Jen když budeš bojovat, se můžeme opět setkat. Miluju tě tak moc, nechej mě v pokoji a míru… nechej mě odejít."
"Víš, co mám v kapse? Elixír, konečně jsem ho dostal, stačí jeden hlt a bude mi tepat srdce, ale je pozdě… kdyby ses vrátila…" "Síly si zas hrály, ale tato hra je až moc krutá… dali mi možnost, dýchat, jíst, chodit na slunce, ale až po tom co mi odepřeli OPRAVDOVÝ život… tebe!"
"Já nechci… nechci se vrátit. Prožila jsem toho mnoho, možná jsem sobecká, ale zasloužím si klid. Samozřejmě až po tom, co jsem se ujistila, že jsou všichni v pořádku… až na tebe. Lásko. Tady," přiložila svou ruku na jeho srdce, "budu vždy… nikdy nebudeš sám. Každý tvůj krok budu hlídat. Buď šťastný, žij… pro mě. Stanu se součástí tebe, pokud budeš chtít, budu tvůj meč, stín. Jen musíš chtít. Naše doba skončila, ale bojuj pro další. Tolik bolesti ještě čeká, Angele, utrpení, ztrát, ale také štěstí. Buď u toho, sepiš dějiny. Vytvoř budoucnost, lepší… ať někdo jako my… ať se někomu může splnit sen o lásce, která nám byla odepřena." "Buď silný za nás oba…"
"Buffy a Angel…" "Legenda, která se neměla nikdy stát skutečností."
"Buffy a Angel… něco co nikde nezahyne, pojď." Napřáhla k němu ruku. "Stačí jen chtít. Nemůžu ti slíbit šťastné konce, můžu ti slíbit naději. Nemůžu ti slíbit, že se ještě někdy uvidíme, ale můžu ti slíbit, že pokud budeš bojovat, tak já udělám vše, aby si šel za mnou…"
"Nechceš se tedy vrátit, i kdybys měla možnost…" "Proč? Proč nechceš být se mnou? Tentokrát bych tě ochránil. Určitě jde zařídit, aby ses vrátila, i když… když si vzpomenu, jak jsem tě spatřil hned po tom, co tě z nebe vytáhli… ne, to ti znovu udělat nemůžu… ale pokud máš tedy ještě rok života, dej mi nějak vědět, zabráním tvé smrti!" Angel žádal beze slov, prosil ty krásné oči o poslední šanci.
"Ne, nechci se znovu narodit a slyšet ta slova. Jsi přemožitelka. Chci jen být tebou. Splynout s tebou. Být vámi a s vámi. Pozorovat a chránit." "Je možnost se znovu narodit, ale jí nechci… tolik bolesti… chci počkat, až se všichni zde setkáme…"
"Miluju tě."
"Já tebe víc."
Strnule napřáhl ruku. Naráz se rozlila všude kolem něj bílá záře. Uslyšel, jak okovy praskají a on se pomalu vynořuje ze tmy. Vynořuji se z beznaděje. Opouští rakev snů a pokouší se žít.
"Sbohem, lásko." Naposled přejela po jeho tváři. "Sbohem… a odpusť…"

"Angele! Angele! Už se probírá!" Křikl na všechny nadšeně Gunn.
"Člověče, tedy upíre… co jsi nám to udělal?" Spike ho poplácal radostně ramenou.
"Kde to… Buffy?" Pomalu se vzpamatovával a začínal vnímat okolí. "Kde to… kde je Buffy… byl to jen sen… ne… to nemohl být pouhopouhý výplod mé fantazie, nesměl…"
"Ne, Buffy tu není…"
"Opovaž se ještě jednou zavřít do té rakve a pohřbít se na dně oceánu a vlastnoručně tě vytáhnu a rozpráším. Rozumíš!" Illyria na něj zavrčela, ale ve skutečnosti byla ráda, že se konečně probudil.
"Nevěděla jsem, že potápění v rakvi je nový sport." Přisedla si na postel Phoebe. "Vyděsil jsi nás." Angel se na všechny zadíval, mapoval každého ze svých přátel a věděl, že Buffy má pravdu. Přijdou těžké chvíle. Bolestné, ale i za ty se musí bojovat a nyní věděl, že jeho přemožitelka bude navždy s ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama