nocni tvorove povidka/

18. srpna 2007 v 23:24 | michelle

ŽÍZEŇ

Povím vám jeden příběh. Můj příběh. Bylo mi 26 let, žil jsem v poklidném městečku v bytě se svojí překrásnou přítelkyní. O tom městečku by se dalo říct, že to byl typickej zapadákov, ale nám dvěma to vyhovovalo. Pracovali jsme oba v nemocnici v nedalekém velkoměstě, kam jsme každý den dojížděli. Po návratu z práce jsme si vždy mohly užívat klídku, který přinášelo naše malé městečko, na rozdíl od ruchu velkoměsta. Dá se říct, že každý den probíhal stejně. Ráno do práce, odpoledne unaveni z práce….Přítelkyně měla občas noční.Pracoval jsem jako doktor a ona jako zdravotní sestra. Jednou přítelkyně onemocněla, tak jsem jel do práce i z práce sám. Vracel jsem se domů kolem půl paté, ale protože byla zima, byla už tma. Sníh padal hodně hustě, tak jsem měl celou dobu zapnuté stěrače a jel jsem velmi pomalu. Najednou se auto zastavilo a nešlo znovu nastartovat.Vylezl jsem z auta, abych zkontroloval motor. Svítil jsem si malou baterkou. Jak jsem se shýbal k motoru, někdo mě chytl za rameno. Rychle jsem se otočil a dotyčnému posvítil do obličeje. Nikoho tak zvláštního jsem do té doby neviděl.Měl neuvěřitelně průhledné oči a zúžené zornice. Nic neříkal, jen se lehce pousmál, přičemž jsem si všiml nezvykle dlouhých špičáků. Sklonil se nade mnou a pak už si nic nepamatuju.Pamatuju si až druhý den, kdy jsem se probral celý prokřehlý ve sněhu pár metrů od auta.
Pár desítek centimetrů ode mě byl sníh trochu potřísněný krví. Nevěděl jsem o žádném svém zranění, bylo mi to divné… Na autu se přes noc vytvořila pořádně tlustá vrstva sněhu. Nechal jsem ji tam a radši spěchal domů. Auto bylo v pořádku, nechápal jsem, proč večer nešlo nastartovat. Odjel jsem domů, kde už na mě netrpělivě čekala přítelkyně. Ptala se mě co se stalo, ale já sám neznal odpověď. Od toho večera se ale hodně změnilo. Nechutnalo mi jíst, nechutnalo mi pít… Měl jsem chuť jen na jednu věc…. Krev. To bylo to, po čem planuly mé touhy. Myslel jsem si, že jsem se asi zbláznil, když mám takové chutě a tak jsem o tom nikomu neřekl .Ani svojí přítelkyni. Dal jsem si den volna a myslel jsem, že když si odpočinu, vše se urovná.Ale i přítelkyně si všimla, že nejím, nepiju… že jsem se jednoduše změnil.
Vykašlal jsem se na to a jel jsem do práce. Přítelkyně už byla zdravá a tak jela se mnou. Celý den jsem myslel jen a jen na krev. Nemohl jsem se kvůli tomu pořádně soustředit na práci.
Až mi to nedalo, vplížil jsem se do oddělení transfuzí a sebral tam 2 pytlíky krve. Jeden jsem vypil hned na wc, druhý jsem si nechal na doma. Po požití prvního pytlíku krve jsem si připadal neuvěřitelně provinile. Věděl jsem, že se na to v nemocnici přijde. Myslel jsem, že už jsem se totálně zbláznil. Druhý den se opravdu v nemocnici vyšetřovalo odcizení dvou balíčků krve. Naštěstí se na nic nepřišlo. Avšak moje chutě nepřestávaly, naopak, řekl bych, že stále sílily. Celý rozklepaný jsem pospíchal do oddělení transfuzí a měl jsem štěstí - tentokrát tam také nikdo nebyl, tak jsem sebral hned 5 balíčků, schoval si je pod plášť a utíkal s nimi do své kanceláře, kde jsem se zamknul. Dva jsem vypil hned, tři jsem si nechal na doma. Bylo to jako droga.Začal jsem chápat utrpení narkomanů, kteří nutně potřebují drogu, tak jako já teď potřebuji krev. Cestou domů jsem mlčel. Myslel jsem jen na to, že až přijedu domů, někam se zamknu a vypiju zbylé tři balíčky. Měl jsem už neskutečný absťák a byl jsem kvůli tomu hodně nervní. Přítelkyně si toho všimla a ptala se mě co mi je. Já ji však jen vztekle odsekl že mi nic není a pořádně jsem šlápnul na plyn, ať jsme doma co nejdříve a mohu se pořádně ,,navečeřet". Když jsme přijeli, roztřesenou rukou jsem odemykal vchodové dveře a s v výmluvou že se mi udělalo nevolno jsem běžel na wc, kde jsem vypil zbylé 3 balíčky. Můj hlad byl o něco menší, ale stále trval. Cítil jsem, že abych nebyl hladový, potřeboval bych mnohem víc krve, ale kde ji mám pořád brát? Do nemocnice budou teď jistě dávat víc ostrahy aby se to neopakovalo. V noci jsem nemohl spát. Slyšel jsem jak přítelkyně těžce oddychuje. Ležela na boku, obličej měla schoulený u dlaně a vypadala, jako by ji i ve spánku něco trápilo. Můj hlad sílil. Byl každým okamžikem větší a já cítil, že jestli nedostanu krev, asi zemřu. Třásl jsem se po celém těle a rozčílením jsem se kousal do rtů a mnul si prsty. Pak jsem udělal něco příšerného. Rychlými pohyby jsem se naklonil nad krk mojí přítelkyně a zakousl se. Jemně sebou cukla. Začal jsem sát jako člověk, co je 2 týdny na poušti bez tekutin a náhle najde džbán vody. Něco uvnitř mi říkalo ať toho nechám, nebo ji všechnu krev z těla vysaju…Ale žízeň byla větší. U každého doušku jsem si říkal, že tento už je doopravdy poslední, ale nikdy jím nebyl. Vždycky následoval další. Sál jsem jako život a najednou hlad přešel. Pomalu jsem zvedal hlavu od mé navždy spící přítelkyně…
Krásné, nevinné, ale nyní už bez života….
This is alternative content.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama